Plzeň – Wikipedie

První zmínky o Plzni (dnešním Starém Plzenci) pocházejí z roku 976, kdy u tohoto přemyslovského hradiště kníže Boleslav II. porazil vojsko německého krále Oty II. V podhradí postupně vyrostlo městské sídlo s řadou kostelů a živým obchodním ruchem. Do nynější polohy (v jižním sousedství tehdejší vsi Malice) přenesl město pod názvem Nová Plzeň král Václav II. roku 1295 jako důležitou obchodní křižovatku západních Čech na cestě z Prahy do Bavorska. Vyřešila se tím dodávka vody, neboť místo leželo na soutoku řek Mže a Radbuzy.^[zdroj?]

Díky své výhodné poloze na křižovatce obchodních cest a hlavně na trase z německých zemí do Prahy se brzy Plzeň stala třetím největším a nejdůležitějším městem po Praze a Kutné Hoře. V této době byly také vystavěny kostel sv. Bartoloměje ve středu náměstí, františkánský klášter na jihovýchodě při hradbách, nedochovaný dominikánský klášter na severozápadě, špitální kostel sv. Maří Magdalény z roku 1320^[8]

Na samém počátku husitských válek měli husité díky radikálnímu knězi Václavu Korandovi ve městě velký vliv. Roku 1420 ale musel Koranda s Janem Žižkou odejít do Tábora a Plzeň se stala baštou katolické strany. Třikrát byla neúspěšně obléhána, nejprve Janem Žižkou a poté dvakrát Prokopem Holým, a podílela se na odporu proti Jiřímu z Poděbrad. Od roku 1467 sídlila v Plzni pražská kapitula, která byla v letech 1431–1561 nejvyšším orgánem římsko-katolické církve v Čechách. Administrátor arcibiskupství v té době byl Hilarius Litoměřický, který kromě spisů polemizujících s kališníky sepsal i latinskou Historii města Plzně. Plzeň je také kolébkou českého knihtisku, nejstarším tiskem je zřejmě Statuta Arnošta z Pardubic z roku 1476, ač dříve za něj byla považována kniha Kronika trojánská už z roku 1468. Nejstarší tiskárna fungovala na rohu dnešních ulic Bedřicha Smetany a Bezručova do roku 1533.^[9]

V 19. století nechal purkmistr Martin Kopecký (1828–1850) zbourat hradby a na jejich místě vybudovat kolem starého města sady, dnes známé jako Sady Pětatřicátníků, Smetanovy, Kopeckého, Šafaříkovy, Křižíkovy a 5. května. V roce 1832 pak vzniklo první kamenné divadlo. Roku 1839 bylo rozhodnuto o založení Měšťanského pivovaru (Bürgerliches Brauhaus, později Prazdroj) a 5. října 1842 v něm bavorský sládek Josef Groll uvařil první várku piva. V roce 1859 založil v Plzni hrabě Arnošt František z Waldstein- Wartenbergu pobočku svých sléváren a strojíren. Továrna, kterou v roce 1869 odkoupil její vrchní inženýr Emil Škoda, se stala základem budoucích Škodových závodů. V roce 1866 založil František Belani spolu s bratrem Josefem železářskou a strojní továrnu se slévárnou. První plzeňský akciový pivovar v Plzni (později Gambrinus) byl založen v roce 1869. V letech 1869 až 1871 vybudoval Eduard Bartelmus závod na výrobu smaltovaného nádobí. Karel Tuschner a Richard Hirsch zahájili v roce 1872, v nové továrně v dnešní Cvokařské ulici, výrobu drátu a drátěných hřebíků.^[15] Papírnu akciové společnosti v Praze, postavenou na břehu Radbuzy, koupil v roce 1878 Ludvík Piette a v následujících letech ji kompletně zmodernizoval.^[16] V roce 1905 je založena v Lobzích továrna na výrobu drátu, drátěnek a šroubového zboží. U její vzniku byli podnikatelé Adolf Eisner a Leopold Levit. Potřeby nově vznikajících průmyslových podniků i rychle rostoucí výstavby zajišťovaly také provozy v blízkém okolí města – na Košutce vznikaly malé pískovcové lomy i významné cihelny založené Františkem Klotzem^[17][18] a Františkem Čiperou.^[19] V okolí Bílé Hory a Bolevce se těžilo černé uhlí.^[20][21]

V roce 1882 zde získal František Křižík patent na svůj vynález obloukové lampy a v dalších letech v Plzni realizoval zakázky na modernizaci veřejného osvětlení a na vybudování pouliční elektrické dráhy (zprovozněna 1899). Na konci 19. století se Plzeň stala kolébkou české secese.^[zdroj?]

Už od poloviny 19. století byla Plzeň druhým největším městem v Čechách a třetím v rámci všech českých zemí (před vznikem Velké Prahy ji krátce též předstihly Královské Vinohrady), ke konci 20. století už ale byla čtvrtým v Česku, když byla předstižena Ostravou. Jako západočeská metropole nicméně prosperovala díky rozvoji strojírenských a dalších průmyslových závodů.

V době první světové války se plzeňské Škodovy závody staly největším producentem munice v celém Rakousku-Uhersku. Muniční továrna se nacházela mimo město, v lesích severně od Bolevce (dnes areál Škoda JS). Dne 25. května 1917 došlo v této továrně k mohutnému výbuchu, označovanému jako bolevecká katastrofa. Obětí na životech bylo přes 200 a zraněno bylo několik tisíc osob.^[22] Vzniklá tlaková vlna byla tak silná, že způsobila značné škody nejen v blízkém okolí (Třemošná, Bolevec, Zruč-Senec), ale až v centru Plzně, vzdáleném více než 6 km.^[23][24]

Během meziválečného období došlo k rozšiřování města, roku 1924 byly připojeny obce Doubravka, Doudlevce, Lobzy a Skvrňany a vznikla tak „Velká Plzeň“, jejíž počet obyvatel překročil stotisícovou hranici (do té doby se vlastní Plzeň členila na Vnitřní Město, východní Pražské Předměstí, jižní Říšské Předměstí a severní Saské Předměstí^[25]). Starostou města byl v letech 1919–1938 Luděk Pik, jenž velice přispěl k rozvoji a modernizaci Plzně.^[26] Na náměstí T. G. Masaryka byl vybudován památník Národního osvobození s dominující bronzovou sochou T. G. Masaryka, který byl slavnostně odhalen 28. října 1928, jako dík prezidentovi za založení a desetileté fungování republiky.^[27][28]

V roce 1938 Československá republika odstoupila svá pohraniční území Německu. Většinově česká Plzeň sice zůstala na území republiky, stala se však městem na samotné hranici a byla ze tří stran obklopena Německem. Obce severozápadním a jihozápadním směrem již patřily k Říši, stejně jako dnešní městské části Plzeň-Litice a Plzeň-Lhota. Vládním nařízením byla Plzeň k 1. květnu 1942 rozšířena o obce Bolevec, Božkov, Bukovec, Černice, Hradiště, Koterov, Radobyčice, Újezd a o územní zbytky obce Litic (obec začleněna do Říše) a stala se statutárním městem^[29] se 130 tisíci obyvateli.^[30] Škodovy závody byly v této době významnou zbrojovkou zásobující německou armádu. I přesto Plzeň delší dobu unikala bombardování, k prvnímu velkému náletu došlo až 20. prosince 1944, při něm byl ovšem nejvíce zdemolován pivovarský komplex, zejména Prazdroj (18 mrtvých). Škodovy závody byly bombardováním významně poškozeny teprve na samém sklonku války, náletem 25. dubna 1945, kdy Spojenci před náletem varovali prostřednictvím stanice BBC, aby minimalizovali civilní oběti.^[31] Celkem bylo za celou dobu války náletů jedenáct, vyžádaly si 926 obětí^[32][33]. Útoky způsobily citelné zásahy nacistům, došlo ale i na omyly, jejichž civilní oběti se staly vděčným soustem propagandy – té nacistické, i pozdější komunistické.^[34]

Plzeň byla osvobozena americkými jednotkami vedenými generálem Pattonem 6. května 1945. Podle americko-sovětské dohody Patton už nesměl pokračovat dále. Dnes na osvobození Plzně upomíná Patton Memorial Pilsen – Památník americké armády 1945 provedený jako stálé muzeum. Po únoru 1948 při oslavách výročí konce války nepadalo o Američanech v Plzni ani slovo.^[zdroj?]

Dne 1. června 1953 došlo v Plzni k prvním protikomunistickým masovým nepokojům v souvislosti s tehdy probíhající měnovou reformou se střelbou do demonstrujících.^[35][36] Odvetou komunistického režimu bylo kromě represí proti demonstrantům, převážně dělníkům Škodovky, také zbourání Masarykova pomníku, symbolu nežádoucí demokracie. Jednalo se o první lidový protest v celém sovětském bloku.^[37]

Na konci 50. let se začalo s masivním rozvojem bytové výstavby v podobě budování sídlišť. Převážně se jednalo o panelové domy z panelů, které dodávala Prefa Přeštice. První rozsáhlý areál vznikl na Slovanech, následovala v roce 1961 Doubravka a roku 1968 pak Bory. Dne 20. ledna 1969 se na náměstí T. G. Masaryka upálil na protest proti sovětské okupaci mladý pivovarský dělník Josef Hlavatý. Výstavba se v 70. a 80. letech přesunula na sever, budovala se rozsáhlá sídliště v oblasti Bolevce a Lochotína, těsně před sametovou revolucí se výstavba přesouvala postupně směrem na západ k oblasti Vinice. Díky tomuto rychlému rozvoji překročilo město roku 1972 hranici 150 tisíc obyvatel. O čtyři roky později pak byly připojeny i obce Černice, Radobyčice, Koterov, Červený Hrádek, Křimice a Radčice. V roce 2003 se k Plzni připojily obce Malesice a Lhota, jako devátý a desátý městský obvod.

Výstavba vodní nádrže České Údolí na řece Radbuze byla dokončena v roce 1973. S plochou 110,54 hektarů je 36. největší přehradní nádrží v České republice. V 90. letech byla k Plzni postavena i dálnice D5, která spojila Prahu s bývalým Západním Německem. Dokončení této důležité dopravní tepny, která částečně vyřešila tehdy katastrofální dopravní situaci v Plzni, se však kvůli komplikacím protáhlo až do prvního desetiletí 21. století.^[38][39]

Plzeňský znak má dvě verze a to znak velký a malý. Malý znak má podobu shodnou s podobou štítu velkého znaku, ale je bez honosných kusů a štítonoše. Malý znak je tvořen čtvrceným štítem s červeným středním štítkem. V něm na skále přirozené barvy hradba o pěti stínkách mezi dvěma věžemi, vše stříbrné. Věže mají černou branku, nad ní římsu se třemi stínkami, černé gotické okno převýšené vimperkem, podsebití a stanovou střechu zakončenou fiálou. V hradbě černá gotická brána provázená trojlístkovými okny. V bráně stojí doleva hledící král ve stříbrném brnění s červeným pláštěm, držící v pravici meč přeložený přes rameno a v levici červený štít s českým lvem. Na hlavě má přilbu s černým křídlem. Z hradby vyrůstá stříbrná prostovlasá dívka držící dva přivrácené praporce, pravý červený s českým lvem a levý modrý se stříbrno-červeně šachovanou orlicí. V 1. stříbrném poli dva odvrácené, vztyčené a dole spojené zlaté klíče. Ve 2. zlatém poli rytíř ve stříbrné zbrojí s levicí na zlatém jílci meče u pasu, pravicí přidržující před sebou pravou půli černého orla s červenou zbrojí. Ve 3. zeleném poli doleva vykračující zlatý dvouhrbý velbloud. Ve 4. červeném poli stříbrná chrtice ve skoku se zlatým obojkem s kroužkem. V registru komunálních symbolů (Rekosu) je znak uveden jako historický.^[45]

Plzeňská vlajka je tvořena čtvrceným listem o poměru stran 2:3, kde první pole je bílé, druhé žluté, třetí zelené a čtvrté červené. V registru komunálních symbolů (Rekosu) není vlajka uvedena.^[45]

Městské logo tvoří graficky čistý tvar směrové šipky (vždy orientované pouze na západ) s nápisem „Plzeň“ a doplňkový text, který se dle potřeby mění (např. „Město“). Značka využívá kombinaci tří ze čtyř základních barev erbu města – žlutou, zelenou a bílou.^[46]

Nejstarší plzeňské pečetidlo (typář) bylo podle odborníků vyrobeno krátce po založení města, tedy na sklonku 13. století. Zhotoveno je z bronzu, jeho průměr je 85 mm, výška max. 3 mm, na zadní straně má přiletovanou tzv. kobylku o rozměrech 42 × 7 mm, s kruhovým otvorem pro zavěšení pečetidla na šňůru či řetěz. Pečetí se výhradně červeným voskem. Nejstarší otisk tohoto pečetidla je ze 17. dubna 1307 na listině plzeňského měšťana Wolframa Zwinillingera, která je uložena v Archivu města Plzně a kterou tento měšťan odkazuje kostelu sv. Bartoloměje v Plzni svůj pivovar a sladovnu (Archiv města Plzeň, inv. č. sbírky listin 176, sign. I 2). O autorství pečetidla se vedou spory – jedná se o práci z norimberské dílny nebo práci rytce královských pečetí Václava II.

Při okraji pečetě je perlovcem oddělený opis gotickou majuskulou: „+SIGILLV.CIWITATIS.D(E).NOWA.PILSEN.REGI.BOh(EM)IE“, který je nahoře přerušen střechami obou věží. Pečetní pole tvoří na skále stojící brána se dvěma věžemi po stranách. V bráně stojí rytíř ve zbroji hledící vlevo, v pravé ruce drží tasený meč, levicí si kryje prsa trojhranným štítem, na němž je dvouocasý korunovaný český lev ve skoku. V postavě rytíře lze spatřovat panovníka, zakladatele města Václava II. Z cimbuří hradby roste postava prostovlasé dívky s praporci v rukou, v pravici má prapor s dvouocasým lvem, v levici prapor s moravskou (šachovanou) orlicí. Po bocích věží na okraji pečetního pole jsou dvě ratolesti.

V této podobě se pečeť používala nejméně do roku 1466, od kdy je používána nová pečeť s městským znakem v pečetním poli. Obraz nejstaršího typáře si měšťané pravděpodobně někdy ve druhé polovině 15. století sami vložili do městského znaku jako srdeční štítek.^[46]

Řetěz plzeňského primátora byl vyroben plzeňskou klenotnickou firmou Františka Mandla a schválen byl městským zastupitelstvem 16. listopadu 1912 (Čestný úřední řetěz pro purkmistry královského města Plzně).

Řetěz tvoří 14 článků spojených vždy třemi očky a závěsný zlatý medailon. Středový (závěsný) článek je opatřen na líci vyobrazením historické městské pečeti a na rubu obrazem žehnání plzeňské radnici. Dva články řetězu jsou opatřeny historickým znakem Království českého, jeden článek je opatřen plastikou krále a císaře Rudolfa II., jeden plastikou krále a císaře Karla IV. Zbývající články jsou opatřeny polodrahokamy v městských barvách, svrchní je půlený červeno-bílý a symbolizuje zemské barvy. Na líci závěsného medailonu je vyobrazen král a císař František Josef I., po stranách rakouský zemský znak a český zemský znak, nahoře převyšuje medailon Svatováclavská koruna a dole jej přesahuje zavěšené Zlaté rouno. Na rubu medailonu je znak města Plzně bez štítonoše a honosných kusů a po obvodu je opatřen nápisem „Zastupitelstvo kr. města Plzně svému purkmistru MDCCCCXII“.

Po roce 1989 se používání řetězu primátorem obnovilo, došlo však k obrácení medailonu – lícovou stranou se stala strana s městským znakem.^[46]

Podle sčítání 1921 zde žilo v 3 284 domech 88 416 obyvatel, z nichž bylo 43 057 žen. 79 166 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 6 757 k německé a 701 k židovské. Žilo zde 52 514 římských katolíků, 5 763 evangelíků, 4 427 příslušníků Církve československé husitské a 3 094 židů.^[53] Podle sčítání 1930 zde žilo v 6 451 domech 114 704 obyvatel. 105 731 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 6 782 k německé. Žilo zde 61 344 římských katolíků, 10 891 evangelíků, 6 803 příslušníků Církve československé husitské a 2 773 židů.^[54]

V současné době (rok 2017) se většina obyvatel, a to přesně 119 tisíc obyvatel, hlásí k české národnosti. Nejpočetnějšími menšinami jsou slovenská (3 086), ukrajinská (2 080) a vietnamská (965).^[55]

• Věková struktura obyvatel obce Plzeň roku 2011

• Rodinný stav obyvatel obce Plzeň roku 2011

• Vzdělání obyvatel obce Plzeň roku 2011

Současnou rozlohu má Plzeň od 1. ledna 2003, kdy se k ní připojily do té doby samostatné obce Lhota a Malesice, které se zároveň staly novými městskými obvody. Od té doby město Plzeň sestává z deseti městských obvodů,^[56] největší z nich jsou obvody 1 až 4, které se skládají z několika původních městských čtvrtí.^[zdroj?]

1. Plzeň 1: katastrální území Bolevec a část katastrálního území Plzeň
2. Plzeň 2-Slovany: katastrální území Božkov, Bručná, Hradiště u Plzně, Koterov a část katastrálního území Plzeň
3. Plzeň 3: katastrální území Doudlevce, Radobyčice, Skvrňany, Valcha a část katastrálního území Plzeň
4. Plzeň 4: katastrální území Bukovec, Červený Hrádek u Plzně, Doubravka, Lobzy, Plzeň 4 a Újezd
5. Plzeň 5-Křimice: větší část katastrálního území Křimice a malá část katastrálního území Radčice u Plzně
6. Plzeň 6-Litice: katastrální území Litice u Plzně
7. Plzeň 7-Radčice: větší část katastrálního území Radčice u Plzně a malá část katastrálního území Křimice
8. Plzeň 8-Černice: katastrální území Černice
9. Plzeň 9-Malesice: katastrální území Malesice a Dolní Vlkýš
10. Plzeň 10-Lhota: katastrální území Lhota u Dobřan

V letech 1964–1979 k statutárnímu městu patřil i Letkov.^[57]

Devět městských obvodů při volbách do Senátu tvoří volební obvod č. 9, jen obvod Plzeň 2-Slovany spolu s dalšími obcemi spadá do volebního obvodu č. 7. Soudní obvod Okresního soudu Plzeň-město zahrnuje pouze Plzeň, ačkoli okres Plzeň-město zahrnuje i další obce.^[58]

Plzeň je centrem Plzeňského kraje, proto zde kromě různých krajských institucí sídlí především hejtman s krajskou radou, zastupitelstvo kraje i krajský úřad. Soudnictví zde zastupují hned tři okresní soudy, Plzeň-město, Plzeň-jih a Plzeň-sever, jejichž odvolacím soudem je Krajský soud v Plzni, všechny s příslušnými státními zastupitelstvími. Pro celý obvod krajského soudu, který stále ještě zahrnuje celý původní Západočeský kraj, je zde zřízena notářská komora. Působí zde dále krajské a městské ředitelství Policie České republiky i vlastní městská policie. Ve městě je věznice Bory.

Ve městě sídlí biskup římskokatolické diecéze (vikariát Plzeň-město), Plzeň je též sídlem biskupa diecéze Církve československé husitské a západočeského seniorátu Českobratrské církve evangelické. Lékařskou péči o obyvatele nejen Plzně, ale i jejího širokého okolí zajišťuje především Fakultní nemocnice Plzeň, která má pracoviště na Borech a v Lochotíně. V Plzni se dále např. nachází Zoologická a botanická zahrada města Plzně^[59] nebo Arboretum Sofronka.^[60]

Plzeňské hlavní nádraží je klíčovou součástí plzeňského železničního uzlu, vychází odtud tratě na Prahu (trať Praha–Plzeň), České Budějovice (trať Plzeň – České Budějovice), Klatovy (trať Plzeň – Klatovy – Železná Ruda), Domažlice (trať Plzeň – Furth im Wald)^[66], Cheb (trať Plzeň–Cheb) a Žatec (trať Plzeň–Žatec). Trať Praha–Plzeň–Cheb je součástí budovaného III. železničního koridoru, tedy páteřní trati uzpůsobené pro rychlosti až 160 km/h. Na této trati, v části města Doubravka, leží vjezd do 4150 metrů dlouhého Ejpovického tunelu, jenž je nejdelším železničním tunelem v České republice. Na území města se nachází též železniční stanice Plzeň-Křimice, Plzeň-Orlík, Plzeň-Doubravka, Plzeň-Jižní Předměstí, Plzeň-Bolevec, Plzeň-Bílá Hora, Plzeň-Doudlevce, Plzeň-Slovany, Plzeň-Skvrňany, Plzeň-Zadní Skvrňany, Plzeň zastávka a Plzeň-Valcha.^[67]

Větší města v okolí Plzně: